Povídky a úvahy - Stín minulosti

Co vás zajímá nejvíce

Historie světa (25) Místopis (29) Povídky (45) Hrdinové (21) Systém VAH (12) Bestiář (35) Nové rasy (28) Náboženství (14) Doplňky (7) Larpy a jiné aktivity (14)

Celkem hlasů: 230

Kniha návštěv

Stín minulostiPovídka z města zlodějů a zabijáků z města, kde zákon ulice vládne všem...z města Rash...vypráví příběh muže, který byl kdysi až příliš dobrý...

Stín minulosti

Byl zpátky. Město bylo přesně takové jako před třemi lety, kdy odcházel... Pokroucené domy a nepřátelské tváře, vynořující se z večerního šera. Tehdy před třemi lety přísahal, že už se sem nikdy nevrátí a teď tu stál, ponořen ve chmurných vzpomínkách.
...ještě dýchala, když přiběhl domů, šeptala že ho miluje a z úst se jí řinula krev... V kolébce leželo dítě, probodané dítě...
Jak jen mohl být tak bláhový a myslet, že schová před svým osudem. Nevěděla to, nevěděla nic o jeho krvavé minulosti, spojené s tímto městem, neřekl jí to. Přepadli je. Jí i děťátko, podle je zabili po zlodějsku. Pak zmizeli a on si byl jistý, že ví kam. Do tohoto proklatého města... Chtělo se mu křičet zlostí a žalem! Ovládl se. Pevněji sevřel katanu u pasu a vykročil.
Ulice ještě více potemněly, padla noc. Takové noci znal. Sám během nich spolu se svými druhy prolil mnoho krve. A ještě prolije. Musí je vyhledat. Kolik z nich asi žije... Karnel, ten určitě přežil, byl z nich nejpodlejší a nejzákeřnější. Zná všechny vrahy, jistě i toho jeho. Bezmocný vztek v něm znovu vzkypěl... Zamířil do hostince, kde se vždy setkávali.
Dveře zavrzaly a on vstoupil. Hospoda ztichla. Někteří ho poznali a se strachem hleděli do jeho tváře plné zloby. Nikdo se neodvážil promluvit. Postupně přejel zrakem celou hospodu, všichni ale seděli jako přibití. Zbabělci, odfrkl si v duchu. Prošel celým lokálem až k pultu. Jednooký hostinský Mazrian ho hned poznal, nedal však na sobě nic znát. ,,Vítej zpět, bratře," šeptnul a vrazil mu do ruky klíče. ,,Karnel tě očekává" dodal.
Klíč zachrastil v zámku a klika povolila. "Zdravím tě," ozvalo se ze stínu a ze stínu se vynořila silueta muže. "I já tebe, Karnele" zněla odpověď. "Vím, co hledáš a také,kde to..." "Kde?!" skočil mu do řeči. Karnel se nenechal vyvést z míry a ledovým hlasem pokračoval. "Nebude to snadné, je pod ochranou cechu.." "To mu nepomůže" odpověděl zlověstně. "Jsou to v současné době největší nepřátelé našeho cechu, ale s tvou pomocí nemají šanci." Karnel se jízlivě pousmál a pak pokračoval "pořád jsi jeden z nejlepších zabijáků, které náš cech má. Ale k věci, chystáme proti nim velkou akci, víme, že jich mnoho, včetně toho tvého, přebývá v jednom starém kostele. Vyrážíme příští noc, tak se připrav," dořekl Karnel a začal se zvedat. "Pomalu," zarazil ho on. "Jak víš, že to udělal zrovna tenhle?!" "Před pár lety jsi mu zabil otce, vůdce cechu. Od té doby po tobě jde. Říká ti něco jméno Velser,"otázal se Karnel, ale bylo na něm vidět, že nepotřebuje odpověď. Bývalý zabiják se jen ponuře zamračil. "Nikdy by mně nenapadlo, že takovej cucák..." Ale Karnel už byl pryč a on věděl přesně, co teď udělá. Musí se dobře vybavit a především uklidnit, takže Dertesovy svatyně. Tam vždy našel obojí. Tiše vylezl oknem na střechu, seskočil do liduprázdné uličky a rozběhl se krytý jejím stínem ? neměl zájem potýkat se s nějakým cizím cechem, na jehož území by se mohl nechtěně dostat. Tři roky byla dlouhá doba...
Ve svatyních jako by se čas nezměnil. Procházel chodbami podzemní svatyně stejně jako před lety, veden mladým mnichem. Zamířili až do nejnižších částí svatyně, měl tam nějaké pochůzky. Potřeboval si nakoupit pár věcí a pak si chtěl také promluvit s Otcem. Dole již čekalo několik kněží. Všichni vypadali stejně, v rozedraných pláštích stáli u stolů se svým zbožím, překrytým černými hedvábnými šátky. Přistoupil k prvnímu, poklonil se a kněz odkryl černý šátek. Bylo opravdu z čeho vybírat od všemožných zbraní až po malé nástroje, které by posloužily spíše drobným zlodějíčkům. Takto obešel všechny, koupil si novou zbroj, lehkou a černou jako sama tma, speciální boty pro tichý a rychlý pohyb, plášť a maskovací barvy. S pocitem pýchy také zaznamenal, že na žádném ze stolů neleží lepší zbraň než jeho katana.
Pak jako stín prošel do druhé části chrámové lodi. Byla to napůl knihovna, napůl svatyně. Na jejím konci, přímo proti němu stála velká socha, zpodobnění zlodějského boha Dertese. Zamířil k soše, když tu se ze strany ozval tichý pozdrav. Otočil se, po hlase sešlého kněze okamžitě poznal, byl to kronikář takzvaného temného života města. Tento kněz znal snad každého zdejšího významnějšího zloděje, proto ho ani nepřekvapilo, když uslyšel své pravé jméno. Opětoval pozdrav. "Vrátil ses, Rivo," nebyla to otázka, jen zkonstatování. "Jo, a co je ti vlastně po tom," opáčil vztekle. "Byl tu Velser," prohlásil stařec a zvědavě pozoroval reakci. "Kéž bych ho tu byl zastihl," zašklebil se zle Rivo. "Vím, že ho chceš zabít, ví to i on.Byl se tu poklonit," řekl kněz a pokynul směrem k Dertesově soše. "Ty bys měl také,"pokračoval kněz,"měl bys prosit o moudrost, neboť není vše takové, jak se zdá být," dokončil trochu tajemně. "Máš pravdu, modlit se budu ale za pokoj duší mé ženy a dítěte a za sílu mých paží," odsekl Rivo, přemáhaje vztek. Poté vykročil směrem k soše. "Pamatuj, že i tvůj příběh bude zda zaznamenán," poklepal kněz na jednu z tlustých knih a pokynul mu na rozloučenou. "Na to nezapomenu," procedil zabiják mezi zuby a poklekl před sochou. Modlil se dlouho a usilovně, věděl, že bude opět prolévat krev ale tentokrát už naposledy, slíbil si...
Těsně před úsvitem opustil útočiště svatyň a vrátil se do hostince. Tam postupně vybalil všechny své zbraně i nástroje a začal je čistit. Pokoušel se spát ale vždy když zavřel oči, viděl ji mrtvou i děťátkem.
Začali se scházet teprve po západu slunce. Jako první přišel samozřejmě Karnel, chvíli po něm i ostatní, celkem jich bylo deset. V posvátném tichu se začali maskovat barvami svého cechu, černou a rudou. Oblečení do stejných černých plášťů pak seskočili na ulici, stejně jako předtím Rivo. Vyrazili na lov.
Zaryté ticho přerušil až Karnel, který jim šeptem sdělil, že už jsou blízko kostela. Pak si vzal stranou Riva. "Takže ti dám tři muže a půjdete zadem, kde se setkáte s jedním z nich, jo je podmáznutej ale stejně ho sejmi, nevěřím mu. Souhlas," zazněla strohá odpověď. "Kolik jich tam je?" optal se tiše Rivo. "No, celkem asi třicet, takže tři na jednoho, dobrý, ne?!" zasmál se nevesele Karnel."My ostatní to vezmem předem, nebudou mít šanci, uměj hovno bojovat.Eště něco?!" "Jo Velser je můj," pravil Rivo a oči se mu zlověstně zaleskly. "Tak lovu zdar a bacha na ty kluky, ještě se maj co učit," rozloučil se Karnel.
Ve chvíli, kdy se ozvaly až nápadně hlasité kroky, strážce, opírající se o dveře kostela, zpozorněl. Ze tmy zřetelně vystoupily čtyři siluety. Byl si jistý, že ví kdo to je a tak se ani nezdržoval pozdravem a rovnou otevřel dveře a pokynul jim dovnitř. To ale neměl dělat. Ve chvíli, kdy se otočil zády, jeden ze stínů k němu bleskově přiskočil a podřízl mu hrdlo. "Rychle, ukliďte ho dovnitř,"šeptl další ze zabijáků a sám vkročil do dveří. Stíny ho rychle následovaly a dveře se za nimi zavřely. Vevnitř byla naprostá tma ale Riva ani ostatní to příliš nevzrušovalo. Odzátkoval malý flakónek a vypil celý jeho obsah. "Tak jdeme," zavelel temně, "kdo od týhle chvíle promluví, toho osobně zabiju," dodal ještě temněji. Naprosto neslyšně sešli po kamenných schodech k dalším dveřím, zpoza kterých byly slyšet hlasy. Rivo vztyčil ruku, ukázal tři prsty, pak dva, teď se to stane, prolétlo mu hlavou ve zlomku vteřiny, než ukázal jeden prst. Čas pomsty nastal, pomyslel si když se jako první vrhl do vyražených dveří. Že to nebude tak jednoduché mu došlo už ve chvíli, kdy mu šipky asi z deseti kuší prosvištěly nad hlavou a ve spršce krve srazily k zemi jednoho z jeho mužů. Plynule přešel do kotoulu, přesto ho jedna z šipek bolestivě zasáhla. Vyskočil na nohy s hvězdicí v ruce a ve zlomku sekundy si stihl prohlédnout bojiště. Z prázdné dolní místnosti vedly dvoje schody na ochozy, kde stálo přibližně deset střelců. Kdesi za nimi byly druhé dveře, kudy měl přijít Karnel, pokud přežije. Jeho hvězdice se mihla vzduchem a skolila jednu z postav s kušemi a pokud si nepotírali své střely jedem, on ano. Střelci vypustili další salvu, vrhl se rychle dopředu , přesto však ucítil v rameni další ostrou bolest. Za ním zazněl smrtelný výkřik. Další jeho chlapec padl, předtím ale ještě stačil zapálit dýmovnici. Místnost zmizela v hustém kouři. Rivo si zakryl rouškou tvář a vyběhl na schody. Nějaká naslepo vystřelen šipka mu prošpikovala plášť. Další se mu zaryla do boku ale on jen zatnul zuby a s napřaženou katanou skočil naslepo dopředu. Obličej mu zalila čísi horká krev, zjevně zasáhl. Instinktivně uhnul a protivníkova čepel mu jen neškodně zasvištěla kolem ucha. Druhé ráně se vyhnul jen tak tak. Tvrdě dopadl na zem a sekl. Muž vykřikl a svalil se na zem. Rychle se otočil a zaútočil na dalšího. Čepele zazvonily. Ten chlápek má ale štěstí, pomyslel si vztekle a zasypal ho další sérií výpadů. Tentokrát neminul katana lehce zaryla do těla jeho protivníka. Chlap zaječel a sesul se k zemi. Riva skropila další sprška krve, začal se dostávat do varu, pomsta byla blízko a jeho zmatení protivníci také. Někdo do něj vrazil z boku a málem ho přehodil přes zábradlí ochozu, které ho ale naštěstí udrželo. Neváhal a rozmáchl se tím směrem, neminul a nabodl protivníka na svou katanu. Vzal zbraň oběma rukama a přehodil muže přes zábradlí. Dostal zezadu ránu do zad ale ani to ho nezastavilo, přirazil protivníka ke zdi, vytrhl se mu a jediným, vodorovným sekem ho popravil. Klesl na jedno koleno, rána na zádech silně krvácela. Chvíli, potřebuje už jen chvíli...
Zvedl se. Dým se začal rozplývat. Z ochozů kapala krev. V místnosti se váleli mrtví nebo zranění zloději, kteří se s ním dostali do střetu. Dva další, kterým se jeho běsnění vyhnulo se na něj vrhli, hlupáci. První přímo naběhl na jeho čepel, katana projela jeho hrudí jako máslem. Muž se na Riva nevěřícně podíval. V tu chvíli zabiják vytrhl meč z rány, druhý zloděj ale na nic nečekal a dal se na útěk. Rivo vytáhl z bandalíru hvězdici a mrštil jí po utíkajícím protivníkovi. Vyděšený muž šlápl do kaluže krve a spadl, zatímco vražedný nástroj prosvištěl neškodně nad jeho hlavou. Zabiják v duchu zaklel. V tu chvíli se nad jeho protivníkem vztyčila zakrvácená postava s katanou a čistým sekem mu oddělila hlavu od těla. Rivo se usmál a Karnel také. "Vypadá to že jsme zbyli jen my dva," zkonstatoval suše Rivo a přihnul si nějakého lektvaru a pocítil, jak bolest v zádech povolila. Karnel mezitím odešel prohledat zbylé místnosti a dorazit případné nepřátele. Rivo se začal dychtivě rozhlížet místností po Velserovi. Našel ho celkem brzy, zloděj ležel v kaluži krve u schodů na ochoz. Obě nohy měl useknuté ve výši kolen. Ještě žil a zamženým zrakem ho sledoval. Tím líp, pomyslel si Rivo a zamračeně se blížil ke svému nepříteli. "To by jeden nevěřil, seš asi náš osud," vycenil na něj Velser svůj zažloutlý chrup. "Vyrostls, ale moc rozumu si nepobral, nebýt toho žes mě přivolal, moh tě oddělat někdo jinej, procedil Rivo mezi zuby a vůbec nevypadal, že se chce vybavovat. Zároveň se zvednutím zabijákovy katany Velser vykřikl: "Já že tě přivolal?!" Jeho hlas byl natolik překvapený, že to Riva přimělo sklonit meč. "Zabils mou ženu a dítě, vím to." Rivovy oči se vztekle blýskaly. "Přes tři roky jsem tě neviděl," pravil Velser kupodivu docela klidně, "a ani jsem nevěděl, že nějakou ženu máš, ale kdybych to věděl samozřejmě bych ji hned běžel zabít," zašklebil se ironicky. Rivo zastrčil meč, něco v tom hlase ho přimělo uvěřit. "A kdo to byl podle tebe, špinavče??" Vtom kolem něj prosvištěla hvězdice a zaryla se Velserovi do hrdla. "Měls ho zabít hned a ne poslouchat ty jeho lži," ozval se za ním Karnelův, jakoby znuděný hlas. "Pročs ho?!," udiveně se otočil Rivo, pak mu to došlo! "Ty" zasyčel. "Poslyš," pravil bezbarvě Karnel. "Tys je zabil!!" Teď už zakřičel Rivo a vytasil katanu. Karnelova ruka sjela k jílci "Rivo nedělej hlouposti, nechápeš to? Potřeboval jsem tě tady, viděl jsi ty nováčky, ani jeden z nich nepřežil, neměli bychom šanci, nenuť mě zabít tě," Karnel s vytaženým mečem se na Riva prosebně díval. "Bylo nutné aby ses vrátil, jinak to nešlo, pořád máš pro cech cenu, tak to schovej a všechno bude zase jako dřív," šeptal. Rivo se už neovládl a vrhl se proti němu. Všechen svůj vztek a zoufalství napřel do toho jediného úderu. Karnel mu nastavil katanu, jejich zbraně se střetly v úděsném třesku a ta Karnelova praskla v půli. Než se však Rivo stačil vzpamatovat, jeho soupeř mu vrazi druhou polovinu své katany do žaludku. Rivovi se zamžil zrak bolestí. Zavřel oči a uviděl ji, byla tak blízko... "Hlupáku, nechtěl jsem tě zabít ale musels vědět, že to takhle dopadne," ozval se Karnelův chladný hlas. Zmizela. Rivo se podíval Karnelovi do očí. "Ještě nevíš,co dokážu," vypravil ze sebe a katana, kterou dosud svíral v ruce se mihla vzduchem. Z místa, kde byla Karnelova hlava teď proudem tryskala krev. "Jen blázen svého nepřítele neodzbrojí," procedil mezi zuby. Klesl na kolena, svět se s ním zatočil...byla opět u něj, krásná, plná života a dívala se mu láskyplně do očí. Podala mu ruku a on se jí chopil, ucítil její hebkost... a jeho bezvládné tělo kleslo na zakrvácený ochoz...

Diskuse pro článek Stín minulosti:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile01.gif./] [.smile09.gif./] [.smile08.gif./] [.smile02.gif./] [.smile10.gif./] [.smile07.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile05.gif./] [.smile06.gif./]
Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?

Kion velká mapa-ochutnávka


TOPlist





Add to Google








Taria
Dračí Doupě 2